komplet..png
probíhá výstavba webu
     O Květuši trochu jinak…
 
  Za hlavní kolonizátory zdejšího kraje jsou obecně považováni Vítkovci.
  Jejich panství se utěšeně rozrůstá. Za dob posledních Přemyslovců již dosahuje takových rozměrů, že se jím cítí ohroženi i čeští vladaři. Na zastavení jejich rozpínavosti jsou zakládány nové královské hrady a města. K drastickému oslabení moci Vítkovců došlo za vlády Václava II. popravou Záviše z Falkenštejna, snad 16. 5.1290, a k následné konfiskaci majetku celé jeho rodiny. K dalšímu vážnému ohrožení vladařské moci dochází v době nástupu Karla IV. na trůn. Většina královských hradů je v zástavě a zem je prakticky v moci šlechty.
  Jako dobrý způsob obrany považuji přidělit volné území svým věrným i vojákům. Ve stejném čase vzniká na dosud nezajímavém území velké množství sídel. Každé má jiného majitele. Všichni jsou svobodní lidé, s právem nosit zbraň a s jedinou povinností – klanět se Bohu a králi. Jak lépe si zajistit v případě potřeby dostatek zbrojného lidu a v době míru neplatit žold. Že nešlo o velké hospodáře, dokazuje i poměrně krátká životnost svobody těchto vesnic. Důvodem k této domněnce je i první zmínka o Květuši z roku 1396.
 
   Oneš z Květuše s Oldřichem z Dobřemilic jsou poručníky sirotků Pelhřima z Machlova a patrony kaplanství při kostele v Načeradci.
 
  Odkud se znali květušský a dobřemilický zemani s machlovským a načeradským, že byli tak dobří přátelé? Představa, že z hospody v Mladé Vožici, kde se scházeli každou sobotu na karty, mi připadá málo pravděpodobná. Po internetu to také nešlo. Ale vojenská služba se zdá velice reálná. Ať už to bylo, jak chtělo, Onešovi synové Zbyněk a Jan jsou dostatečně doloženi, že ale byli
 
                         „ horlivými vyznavači učení Husova“,
 
si dovolím nevěřit. Mezi pečetníky stížnostních listů z roku 1415 je postrádám. Na třetím listu, kde je nižší šlechta z Bechyňska a Prácheňska, jsou z okolí Mikuláš, Oldřich a Zikmund z Dobřemilic, Bohuněk z Jetřichovic, Mrakeš z Petrovic, Jan a Václav ze Smilkova, Beneš a Mrakeš ze Stříteže, Jan z Vrchotic a Václav ze Zvěřince. Z Květuše nikdo.
 
 ... Zbyněk řečený „Veliký“, statečný vůdce husitského vojska a spolubojovník Jiříka            z Poděbrad v Jednotě poděbradské…
 
  Toto tvrzení ponechávám bez komentáře…
  Kdy přišel Zbyněk na Tábor, nevím. Na seznamu služebníků je zapsán od roku 1437 do roku 1450. Jaké služby Zbyněk pro Tábor dělal, ať posoudí čtenář sám. Dělal je ovšem dobře. O sporu Zbyňka s Oldřichem z Rožmberka vím málo. Oldřich si stěžuje táborským konšelům, že Zbyněk v době návštěvy Oldřicha v Rakousku
 
…na zapsaném mu lhenickém zboží zjímal několik svých poddaných, kteří složili slib člověčenství Oldřichovi spolu s ostatními útočníky bývalého zlatokopského panství…
Zbyněk hájil své nároky odpovědným listem, jež za svou osobu zaslal Oldřichovi…
 
  Tolik táborská kronika. Že ovšem Lhenice opravdu Zbyňkovi patřily, dokládá zápis z konce roku 1445, kdy Zbyněk postoupil táborské obci městečko Lhenice, spolu se třemi vesnicemi bývalého zlatokorunského statku.
  Další zpráva o Zbyňkovi je z léta 1448. V době, kdy je na sněmu v Kutné Hoře ustanovena Jednota poděbradská 24. 6.1448, vede Zbyněk loupežný výpad do okolí Prahy. Pro popis Zbyňkova velení použiji slova kronikáře Kaplického:
 
  Do vsí, do nichž Táborští vpadli, vypadalo to, jako by do země vnikl nepřítel. Marně venkované prosili o slitování. Vojenská chasa, která se po dlouhém čase zase jednou dostala do svého živlu, nikomu milost nedávala. Pláč ani nářky na zbrojence neplatily.
 
   Na Tábor se Zbyněk vrátil s bohatou kořistí a pochybuji, že byl 3. 9.1448 v Praze, kdy ji Jiřík vojensky obsadil. K poděbradské straně se přihlásil jen obrazně po zadržení výzvy Oldřicha z Rožmberka Bedřichovi Saskému, aby vojensky vpadl do Čech. Připojil se k Táboru spolu s několika služebníky a zemany před 24. květnem 1450. Místo tažení s Jiříkem proti Jednotě strakonické podniká Zbyněk s táborskými loupežnou výpravu na zboží pana Zdeňka ze Štenberka a na Konopišti a dalších členů Jednoty poděbradské. Tato akce je datována do doby, kdy byl na Vildštejně sjednáván mír, po neuskutečněné bitvě u Rokycan 10. - 11. 6.1450. Zdeněk z Konopiště chtěl, aby Táborští byli prohlášeni za zemské škůdce. Táborští žádají dopisem ze dne 6. 7.1450 pana Oldřicha o pomoc. Tu však nedostanou, a tak vyrazí Zbyněk ke své poslední bitvě ve službách Tábora. Nepomohlo mu ani, jako vždy, správné načasování akce. V době II. pelhřimovského sjezdu od 13. 7. - 3. 8.1450 byli Táborští snad 25. 7. 1450 na půl cesty k Benešovu rozehnáni. Zbyněk ztratil 45 vozů, 5 houfnic a mnoho výzbroje. Jen padlých bylo málo. Příští rok už na seznamu služebníků není. Pro pořádek jen doplním, že Táborští nebyli na sněmu v Praze, když byl Jiřík ustanoven na dva roky zemským správcem 27. 4. 1452 stranou poděbradskou i strakonickou. 1. 9.1452 vyjela v pravé poledne z Tábora dvanáctičlenná delegace, aby Jiříkovi, ležícímu s vojskem na chotovinské pláni, předala klíče od obou městských bran a uznala ho též za zemského správce.
 
  Závěrem musím přiznat, že nevím, zda je Zbyněk oslavován dík neznalosti faktů, nebo jako vzor pro naši dobu, jako prototyp správného demokratického sousedského chování.
 
 



Květuš
 
ve vzpomínkách  Rudolfa Nováka
 
( z konce 19-tého a začátku 20-tého století )
 
 
 
 
 

Návštěvnost

2016
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one